Limity a stres

Jak často se setkáváme s limity? A jak se limitujeme? Jak se díky tomu stresujeme?

Co je vlastně ten limit?

Kde se pohybujeme na pomyslné římse, na hraně s tím, že hledáme v sobě, nebo na zemi před ní, kdy pouze něco zbaštíme a nevíme, co to je?

V mé knize se o limitech často zmiňuji, ale co když představa, že něco je limit vlastně limitem není? Lidé nemají rádi poslouchat slova jako osobní rozvoj, vzdělání, ale to je jeden z mála směrů, který za mě funguje. Jen ne u těch, kteří mají nulovou sebereflexi. Ale zpátky k tématu...

Připodobnil bych to tomu, že když si něco odpírám, tak mám představu, že jsem se limitoval a nesplnil si své přání.

Ale co je to mé přání? Je to doopravdy ta věc, situace, kterou jsem si odepřel?

Není spíš limit to, že jsem dostatečně nevěnoval této situaci pozornost a nehledal jsem uvnitř sebe, co přesně to je na té nejhlubší úrovni, kterou jsem schopný najít?

Pro mě je limit to, že nejdu do hloubky sebe sama a nehledám pravé pocity za těmi pocity. Ta síla, která mi pomůže tu není a není tu ani radost, která by mi pomohla. 

Pak ututláváme emoce a máme z toho nemoce:-)

Takže pozor na úhel pohledu na limitování sebe sama.

Není všechno tak černobílé, jak si to myslíme...